To otec neumí

08.06.2019

Praha. Léto. Vedro. Jdu po ulici, téměř liduprázdné a na druhé straně chodníku jde těhotná žena s malou drerkou. Jsou jí maximálně 4 roky, spíš míň. Obě jsou teplem uondané. Matka už má velké bříško a tak nejde moc rychle. Dcerka jí předejde, postaví se proti ní a chce vzít do náručí. To co udělal matka mě donutilo zastavit a uvědomit si, že přivézt na svět dítě je jedna věc, druhá věc je stát se matkou nebo otcem.

Když se holčička proti ní postavila, donutila maminku zastavit. Nesla přes rameno nákupní tašku a vzít ještě dcerku do náručí by bylo nad její síly. V tomhle vedru, s jejím bříškem a taškou. Nešlo to. Neslyšel jsem slova, jen viděl gesta. Holčička vztáhla ruce, ale maminka se předklonila a něco klidně říkala. Pohladila jí a chtěla jít dál, ale holčička byla unavená a chtěla nahoru. Maminka jí vzala za hlavu, přitáhla si jí k sobě tak, že její hlavička byla pod jejím břichem a dívenka jí objala nohy. Stály tak několik minut. Já stál na druhé straně silnice a zíral na klidný a uvolněný výraz matky. Její obličej prozrazoval odevzdání tomuto okamžiku. Nemůže malou vzít, tak jen udělá vše co může a udělá to láskyplně. Dívenka se pomalu nabíjela pod matky břichem a nehýbala se. Tak tam jen stály. To co moji oči viděly byla jen malá část toho, co se doopravdy dělo. Tahle matka to nedělal poprvé, její náruč tam vždycky pro dívenku byla, protože ta dívenka se dokázala odevzdat a napít přítomnosti své matky. Dítě, které to nezná se domáhá nebo rebeluje, ale tyhle dvě tohle znaly. Jejich energie byla sehraná.

Když dívenka matku pustila byla plná energie. Začala kolem matky poskakovat, předešla jí o pár metrů a zase se vrátila. Žádné dožadování, žádná nespokojenost. Tanec. Tanec láskyplné přítomnosti matky. Ta šla stejně pomalu jako před tím a hladila si břicho. Její výraz byl klidný a přirozeně reagovala na pohyb své dcerky. Občas jí podala ruku, občas jí jen pohladila. Víte v ten moment jsem věřil, že je Bůh a ten Bůh je žena.