Plynutí

08.06.2019

Lekce splývání v pěti minutách - tak by se dal nazvat můj krátký zážitek z dnešního dne. Hlavní mi hrdiny byla malá holčička a její otec, mladý muž, který byl s dcerkou na procházce.

Zpozoroval jsem je tak 20 metrů ode mě. Holčička se držela tatínka za ruku a celá zářila. Neměla víc než 2.5 roku, její tvář byla tvář šťastné dívenky. Šla pomalu a otec šel pomalu s ní. Dívala se mi přímo do očí a pomalu se blížila. Zářila. Šli tak pomalu jak jen může jít dvouleté dítě, úplně pomalu. Splynul jsem s nimi a dostal se do světa malé dívenky, která ještě neví co je špatně a co je dobře. Která ještě nehodnotí, ale jen je. V blaženosti světa, který jde v souladu s ní. A to jsme my rodiče v tomhle věku našich dětí. Svět, který jde buď s nimi nebo proti nim. Tatínek neměl mobil, neměl iPad, neměl nic, co by mohlo narušovat jeho přítomnost s dcerou. Jen pomalu šel a pozoroval cestu a lidi kolem, stejně tak jako svou dceru. Už dlouho jsem takový obraz neviděl a úplně mě pohltil. Vrátil mě do dětství, do místa blaženosti pro někoho, do místa prvních konfliktů pro někoho jiného. Často vidím na ulici víc těch konfliktů a příliš málo dětské blaženosti. Já jsem pro blaženost, protože ta nás pak sytí celý život.

Když mě míjeli, holčička se ještě ohlédla přes rameno a pak pozorovala chodník, který jí ubíhal pod nohama. Její drobné krůčky šoupaly ten chodník pomalu pod sebou směrem dozadu a jí to fascinovalo. V jeden okamžik pustila otcovu ruku a šla pár kroků sama. Zastavila se. V chodníku byla velká puklina a tenká vrstva asfaltu byla vymletá. Ta mělká díra byla dva centimetry hluboká a několik decimetrů čtverečných velká. Obrovský objev nad kterým se malá dívenka zastavila. A otec s ní. Neříkal nic, jen čekal. Dítě si prohlíželo nový objev a nikdo se nikdy nedozví co si při tom myslelo. Ale otec jí nic o tom objevu nevnucoval, nechal jí, aby si udělal svůj závěr. Ticho je nad všechna slova světa. Stála tam dlouhé vteřiny, potom zvedla ruku směrem k otci. On nereagoval, tak zvedla i hlavu. Otec jí podal svou ruku, ona jej chytla a pomalu obešla tu dvoucentimetrovou propast. Ještě se za ní ohlédla a já mohl zase vidět její prozářený obličej. Štěstím a blažeností. Měla všechno - svět, otcovu ruku a sebe sama. Co mohla chtít víc.

Děti toho od nás moc nechtějí. Jen naší přítomnost, lásku a pochopení jejich malého světa. Ale často je pozveme na svět a nemáme pochopení pro jejich malý svět, naše zraněná srdce se jim nemohou otevřít a naše přítomnost bloudí kdo ví kde. Ta chvilka, co jsem zažil, byla taková malá lekce rodičovství v 5 minutách. Takových okamžiků je třeba si všímat a vážit si jich.